Sloupek jako novinářský žánr
Nedávno jsem propírala glosu, zvanou lehkonohá sestra komentáře. Když bychom chtěli pojmenovat sloupek, můžeme ho pojmenovat lehkonohým bráchou fejetonu. Pokud bychom oba postavili vedle sebe, bude fejeton vizáží i myšlením působit jako starší, rozumnější bratr, který tíhne k usedlejšímu stylu života. Zatímco sloupek je rozpustilý, trochu ztřeštěný, bere věci s humorem, ironií a necukne při tom okem.
Sloupek je žánr, který zpracovává lehčí, aktuální téma na základě prožitku, vjemu, nebo pozorování. Činí tak s nadhledem, ironií, snahou pobavit a zevšeobecnit. Situace komentuje s vtipem a nadsázkou. Graficky je zalamovaný do jednoho novinového sloupce, proto sloupek. Ovšem ne všechno, co je jednosloupcové, je sloupek.
Historie sloupku
Sloupek se poprvé objevil v Lidových novinách (LN) začátkem 20. století. Tehdejší šéfredaktor Arnošt Heinrich chtěl noviny oživit a dodat jim šmrnc. Do té doby zpestřovaly zpravodajství LN zejména fejetony, a ne ledajaké. Jejich autory byli například Karel Poláček, bratři Čapkové, nebo Eduard Bass.
Jenomže fejeton, který na rozdíl od sloupku zpracovává témata více nadčasová, potřebuje graficky více sloupců a tím i místa. Šéfredaktor Heinrich chtěl titulku oživit něčím lehkým, svižným, a to i po grafické stránce. Proto prý první sloupek vznikl na jeho objednávku u bratří Čapků. Jiné prameny zase uvádějí, že jako první přišel se sloupkem Karel Poláček, který do redakce přinesl krátký, vtipný příspěvek. Nikdo nevěděl, kam ho zařadit, tak ho šoupli do sloupku na první straně a sloupek byl na světě. Dohady o původu nemění nic na tom, že si čtenáři tenhle krátký a vtipný žánr brzy zamilovali.
Sloupek nebo kurzíva
Sloupek dostal jméno podle zalomení, novinového formátu. Někdy se mu ale také říká jednoduše kurzíva a to z důvodu používaného typu písma. Na rozdíl od fejetonu se nevrtá v hutných, nadčasových tématech a nesluší mu ani témata vážná, nebo dokonce tragická. Žánrově sloupek inklinuje k beletrii a jeho cílem není primárně informovat, ale pobavit.
Sloupek se stal čtenářsky oblíbeným, a dokonce upozadil do té doby vyhledávané fejetony. Sloupky na první straně Lidovek přitahovaly, bavily, a také prodávaly noviny. Nenáročná témata v nich zpracovávali autoři lehkou formou s prvky bezprostřednosti, hovorového stylu, kořenili je vtipem a ironií. Sloupek v Lidových novinách nahradil postupně i do té doby vkládaný úvodník.
A co řekli o sloupku tehdejší fejetonoví matadoři?
Karel Čapek:
„Sloupek je cosi kratšího než fejeton a delšího než glosa. Něco, co není dost dlouhé, aby to bylo nudné, ani dost nudné, aby to slulo článek. Zkrátka sloupek je sloupek.“
Karel Poláček:
„Sloupek má býti poněkud jízlivý, a pokud poměry dovolují, vtipný. Jest tedy s důrazem odmítnouti ony náhražky sloupkové, v nichž se autoři snaží dodati ležatým písmem svým výtvorům zdání dobré a zaručené jakosti a nastavovati nedostatek humoru jakousi neurčitou lyrikou.“
Básník a vědec Miroslav Holub:
„Sloupek budiž dobré mysli. Nesluší se rozvádět na 43 řádkách stavy rmutně emocionální, neboť rmutné emoce mají sklon rozlévati se bezbřeze…“
Zahraniční sloupkaři
Mezi známé zahraniční sloupkaře patří například Američané William P. Gottlieb, Nat Hentoff nebo můj velký oblíbenec Dave Barry. Známý je také španělský sloupkař Francisco Umbral nebo Maďar Béla Szenes.
(Zdroje: Helena Korecká, Michal Oblouk, Aneta Trnová, Wikipedie)
A pro představu jeden můj sloupek:
Ve Valašském Meziříčí nacházím v poslední době na vhodných i nevhodných místech napsané sprejem nebo křídou slovo IHNED. Jsem tady na dovolené a tak mám od polovičky zakázané vše, co by mohlo smrdět novinařinou.
Přesto mi to nedalo a tajně jsem hledala v dostupných zdrojích. Nic jsem ale nenašla. Něco mi vážení Valmezáci uniklo? Nová kapela? Fortelnější pampersky pro dospělé? Ekologicky rozložitelný traktor? Zvýšení platu sběračům vajec? Veřejné pálení žákovských knížek?
Safra porte, já na to přijdu! Zatím jsem si jeden z výtvorů alespoň zvěčnila. Trochu totiž mezi všemi ostatními vyčnívá. Jeho autor bude nejspíš hodně výjimečný. Nebo vijýmečný?
