Určitě jste se s GLOSOU už setkali. I když nemáte rty věčně modré od tuhy, jak nervózně okusujete propisku a přemýšlíte, co načrtnout a hodit do kompu, aby vydavatel neřval, že neposíláte žádné krvavé trháky. I když nejste od novinářského fochu, asi tušíte, že se glosa nemaže na chleba, neváží na gramy, ani nenajdete recept na glosu s citrónovou polevou. Glosa je novinářský a literární útvar. Rozumějte, něco, co je napsané, ne útvar jako útvar.
Co je glosa?
Velice se mi líbí definice někoho velmi důležitého, velice známého, jehož jméno se mi bohužel vykouřilo z hlavy. Ta definice v ní ale uvízla, protože je skvělá a zní:
„Glosa je lehkonohá sestra komentáře.“
Nedávno mi jeden z „fanoušků“ (podepsal se tak) napsal, že bych měla psát víc i pro laiky. Cituji závěr emailu: „Všichni nemusí být novináři jako vy!“ A má pravdu. Kaju se a činím nápravu. Pokusím se vyškrabat na glosu vše, co půjde, a podat to lidsky, abyste pochopili „vocode“. Budu se vyhýbat odborným termínům, jak čert kříži, i když to někdy fakt nejde.
Kde se glosa vzala
Slovo glosa vzniklo z řeckého glóssa, čili jazyk. Původně se glosou označovaly poznámky, které písaři psali na okraj nebo přímo do textu v knize. Nešlo o projev vandalství, ale o to, aby poznámkami usnadnili pochopení obsahu. Glosovali tedy v zájmu snazší orientace čtenářů v textu. A protože glosovali (psali poznámky), říkalo se jim glosátoři.
Ve Slovníku synonym a frazeologismů najdeme pod pojmem glosa pět výrazů: přípisek, vpisek, poznámka, připomínka a vysvětlivka. V novodobějším vydání k nim přibyl ještě výraz komentář.
Už Karel Čapek kdysi prohlásil, že český národ velmi rád všechno komentuje (glosuje), neustále se snaží někomu radit a pořád kibicuje.
Karel Čapek byl velmi moudrý muž a měl prostotu člověčí českých luhů a hájů zmapovanou skrz naskrz. Nicméně, souhrn činností, které Čechům přiřkl, můžeme směle nazvat glosátorstvím. Spisovatel Karel Poláček se k Čapkovi přidal, když uvedl, že je glosátorství Čechům vrozené. Tak asi jo. I když nevím, zda na to máme být pyšní.
HISTORIE GLOSY – ANTIKA
Historii glosy vystopujeme už v antice. Podle filozofa Aristotela, a to byl sakra moudrý pán, by některé texty v tehdejších knihách byly bez glosování nesrozumitelné. V řeckém starověku tak glossa zaujala pozici gramaticko-rétorického termínu pro cizí slova, slova tvořená dialektem nebo archaismy (což jsou slova, která už se nepoužívají, protože jsou zastaralá). V pozdní antice se význam glosy posunul na čisté vysvětlování slov.
ŠKOLA GLOSÁTORŮ ŘÍMSKÉHO PRÁVA
Ve středověku mělo glosování žně a vznikaly celé sbírky glos. Například na boloňské univerzitě se v 11. – 13. století titulem glosátor označoval učitel, který formou glos vykládal právo. Do zákoníku vpisoval poznámky k textu, aby ho snáze pochopili i studenti, kterým shůry tolik nenapršelo. Postupně z této bohulibé činnosti vznikla celá glosátorská škola. Poznámky psali učitelé mezi řádky (těm se říkalo interlineární glosy) nebo na okraj stránky (marginální glosy).
Poznámky učitelů měly vědeckou hodnotu. A protože každý chlap je svým způsobem ješita, začaly se u těchto poznámek brzy objevovat značky konkrétních glosátorů, aby bylo jasné, komu za ně vděčit.
Boloňská škola působila několik generací. S postupem času tak nastala logická potřeba poznámky nějak uspořádat. Vznikl tzv. „aparát“, který obsahoval více než 90 tisíc glos. Glosy potom obklopovaly jádro, samotný text zákoníku. Stejným způsobem byly uspořádané i první tisky justiniánské kodifikace, tzv. inkunábule. (Kodifikace – uzákonění, římského práva, byla provedená na podnět byzantského císaře Justiniána I. v 6. století. Jedná se o významný právní počin tehdejší doby.)
BIBLICKÉ GLOSY
Glosy se objevovaly také v biblických textech, jejichž smysl se začal vytrácet vlivem změn ve společnosti, v kultuře i v jazyce. Předpokládá se, že glosami byl text opatřený ještě před jeho konečnou fixací. Některé z poznámek (glos) byly dokonce zahrnuté do samotného textu. K tomu docházelo nejspíše při nepozorném opisování svitků, kdy písař do textu nevědomky zahrnul i glosu, která měla text jenom obklopovat.
GLOSSA ORDINARIA
Glosované rukopisy Bible existovaly od dob Karla Velikého. Ovšem první systematickou a ucelenou glosu vytvořil Anselm z Laonu († 1117) a jeho bratr Radulf († 1131/1133). Jejich dílo nazýváme GLOSSA ORDINARIA mělo velký vliv na veškerou pozdější exegezi (kritické zkoumání obsahu textu, objektivní hodnocení) Bible.
Velmi často byla tato glosa tištěná spolu s Vulgatou (pozdně antický latinský překlad bible, který je převážně dílem církevního otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století).
STRUKTURA A TYPY GLOS
Glosy uvnitř biblického textu se podle svého typu a obsahu dělí na:
GLOSSA INTERLINEARIS – glosa vpisovaná do textu mezi řádky. Většinou obsahuje údaje o významu slov, další jeho možné významy nebo překlady, výklad jmen, parafráze textu apod.
GLOSSA MARGINALIS – glosa psaná na kraj textu. Obsahuje komentáře církevních Otců, tedy starší, tradicí uznávané výklady textu.
GLOSSA AUTHENTICA – glosa, kterou tvoří komentáře církevních Otců.
GLOSA MAGISTRALIS obsahuje kromě zmíněných komentářů také komentáře pozdějších teologů (magistrů).
GLOSA VE STŘEDOVĚKU
Glosa ve významu poznámky našla historické uplatněni v době, kdy ještě neexistovaly noviny. Už jsem zmiňovala, že ve starých středověkých výtiscích najdeme vpisované glosy, které komentují text a pomáhají k jeho snazšímu pochopení.
Také v česky psaných textech se objevují glosy, poznámky k rukopisu, psané mezi řádky, nebo na okraj. Glosy byly svým způsobem předchůdci novin.
Vpisované glosy komentovaly, o čem se v hlavním textu píše, komentovaly souvislosti, které v textu nebyly zřejmé a umožňovaly lepší orientaci v obsahu. Z glosování se nakonec vyvinula novinářská činnost. Glosa se postupem doby stala samostatným novinářským žánrem, určeným pro subjektivní komentování událostí, podobně jako sloupek nebo fejeton.
GLOSA V PUBLICISTICE
V současné době představuje glosa krátký úvahový útvar publicistiky, který se omezuje na základní myšlenku. Tu rozvádí a stupňuje do pointy. Glosa komentuje fakta, ale umožňuje čtenáři zaujmout vlastní názor. Argumentuje, hodnotí, je zaměřená kriticky a ironicky. Autor glosy vytváří v krátkém formátu stručný, sarkastický text, který prezentuje úzce subjektivní formou.
Společně s úvodníkem, komentářem, sloupkem, publicistickou reportáží, rozhovorem, úvahou, poznámkou, entrefiletem, medailonkem, recenzí a mnoha dalšími žánry je glosa útvarem publicistického sdělení. Přičemž si připomeňme, že funkcí publicistiky je analyzovat, získávat, vybízet, a přesvědčit.
Se svými charakteristickými znaky se glosa řadí mezi publicistiku beletrizující. Vyznačuje se užíváním metafor, čili obrazným pojmenováním, vytvořeným na základě podobnosti. Metafora má blízko k přirovnání, ale může postihnout větší významový celek.
Součástí glosy bývá i nadsázka, zejména v situaci, kdy autor potřebuje zdůraznit citové rozrušení, nebo určitý rys. Významným prvkem je ironie a další prostředky uměleckého stylu.
Každá glosa by měla obsahovat pointu a být psaná kousavou satirou. Autor glosy komentuje situaci nebo událost (zejména politickou) co možná nejstručněji. V glose není třeba rozvíjet analýzu, ale nesmí v ní chybět pevný postoj autora k dané situaci a jeho umění vyjádřit tento postoj stručně, úderně a s jistou nadsázkou. V glose by mělo být také odůvodnění tohoto postoje.
Obsahově zvládá glosa komentovat situaci, kterou bychom jinak obtížně zpracovali například formou sloupku nebo poznámky. Téma glosy by mělo vyplývat už z jejího nadpisu nebo úvodu.
(Jedna z mých glos je TADY.)
Dobře napsaná glosa je úsporná ve výrazu. Někdy tíhne ke stručnosti epigramu, proto může mít podobu glosovaného citátu nebo glosovaného fragmentu zprávy. Směřuje k jádru věci a měla by čtenáře zaujmout poutavou, dramatickou expozicí problému. Autor nemusí nutně dospět ke konkrétnímu závěru, a tím nabídne čtenáři prostor k vytvoření vlastního stanoviska.
Glosa využívá dramatické a vypravěčské prvky. Kompozicí a vyjadřovacími prostředky se blíží literární koncepci. Neměla by nudit a zacházet do zbytečných detailů. Oživí každou stránku novin a časopisů. Není ale jednoduché ji napsat tak, aby přinesla požadovaný efekt. Proto se glosám v redakcích věnují především zkušení autoři.
Zdroje:
J. Bartošek: Úvod do studia žurnalistiky. 2001.
J. Bartošek: Žurnalistika a publicistika. 2001.
N. Dolanská: Seminární texty k aktuálním problémům žánrové specifiky. 1988.
V. Hudec: Úvod do teorie žurnalistiky. 1982.
Osvaldova, Halada: Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 2007.
L. Brháčková: Proměna glosy v čase a prostoru. Bakalářská diplomová práce
