Po 5 letech jsem se znovu setkala s bytostmi Cyrila Kubešky. S těmi, co se od prvního kontaktu zahnízdily v mých snech. Tentokrát švitoří, potutelně se usmívají a lákají na hořký čaj v Poppelově síni duchcovského muzea. (Pod vlivem fascinace nemívám zábrany, a tak jsem včera vyžebrala od paní Lucky plakát k jeho výstavě „Co přichází s nocí.“ Juchú!)
A stejně jako před lety jsem kolem Kubeškových bytostí procházela jak na tripu. Znovu se do mě poskládal všechen jejich bujarý smutek, tíživá veselost i rozjařená bezvýchodnost. Celý kamion dojmů. V prvotřídní kvalitě. Ale o tom budu teprve psát. A vy, jestli v sobě máte jakýkoliv vztah k umění, běžte ho odpálit do vášně. Ty bytosti na to mají. (Jestli ona to nebude láska… 
)
Článek dokonán a najdete ho TADY.
