Apostrofa a apostrof. Pojmy, které znějí téměř stejně, každý ale označuje něco jiného.
APOSTROFA (rod ženský)
Oslovení, které vzniklo z řeckého „apo-strefó“, což znamená „obracím se jinam“.
Apostrofa bývá citově zabarvená, s různou ambicí k bombastickému zapůsobení, k překvapení, k patosu a načechrání emocí.
Téměř každý apostrofu tu a tam použije. Takové zvolání: „Bože, ty to vidíš!“, se v různých obměnách ozývá z českých domácností docela pravidelně. Jde o řečnický obrat, při kterém se řečník obrací k neživé věci, k myšlence, k abstraktnímu pojmu, k mrtvým, nebo k osobě, která zrovna není přítomná, případně k někomu, koho nikdy nikdo neviděl, ale všichni ho uctívají.
Když řečník na pohřbu Karla srdceryvně pronese: „Karle, cos nám to udělal? Teď abychom chlastali bez tebe…“, použil v oslovení apostrofu. Karel, který je dle všeho na pravdě boží, mohl jen těžko sedět mezi přítomnými v sále.
Apostrofy najdeme velmi často v básních
Hynku, Viléme, Jarmilo,… (Karel Hynek Mácha)
Hoj ty Štědrý večere!…, Sviť měsíčku, sviť… (K.J. Erben)
Ty, země, smutek věcí znáš… (Jiří Orten)
Ó hluší červové, vy slepí druzi tmy… (Charles Baudelaire)
Vystupte z ticha, hlasy. Řekněte něco. Zjevte se třeba jako pavouk nebo můra uvízlá v zácloně… (Theodore Roethke)
Proč, jaro, vždy tak pospícháš, třeba tě vidím naposledy… (Jaroslav Seifert)
Ilustrace ze sbírky Lawrence Ferlinghettiho Čtu báseň, která nekončí
APOSTROF (rod mužský)
Apostrof (odsuvník) je znaménko, které označuje vypuštění písmena nebo několika písmen ve slově. Má podobu interpunkční čárky u horního okraje písmen:
Smutný si leh’ na louku. Neměl’s tam chodit.
Apostrof můžeme najít především ve starší literatuře. Dnes už se používá minimálně. Nicméně je součástí řady jmen a slov cizího původu:
Commedia dell’arte, Viola d’amour, Ferdinand d’Este
Někdy může apostrof také nahradit dvě vynechané číslice v letopočtu: Ruská armáda vpadla do Čech v srpnu ’68.
