Před několika dny, v sobotu 1. června, jsme měli výročí.
Začali jsme spolu bydlet. Náš první společný byt. První společná ložnice. Společná koupelna. Společný obývák, kuchyň, špajz, balkón i hajzl. Společný úplně všechno. První den ofiko spolu.
Děs.
Běs.
Hrozný.
Po mým ex se v bytě najednou motal úplně cizí chlap. Všude, kam jsem se vrtla, jsem nacházela jeho věci. (No, tak úplně cizí Méďa zase nebyl.) Trvalo ale poměrně dlouho, než jsem ho pustila do svých střežených zón. Trvalo. Možná déle, než by se na zdravý, vyvážený partnerský vztah slušelo.
Slavíme tohle datum startu našeho společného bydlení intenzivněji než výročí svatby. K té mě mimochodem donutil až po 5 letech. (A mezi náma, nic moc. Ano-Ano. Polibek. Prsten-prsten. Kopa jídla a davy lidí. Nevím, co na těch svatbách furt máte.)
Teď už jedeme životníma serpentýnama 24. rok. A přežili jsme. Zatím. Bez větších odřenin, rzi, vymlácenýho těsnění pod hlavami a bez extra viditelných oprejskanin laku. Co já. Já jsem takovej ten držák, co jen tak hlavu ani duši neskloní. Ale Méďa, ten je furt celej. A pořád svéprávnej. Což se vzhledem k tomu, že se pohybuje denně v mé přítomnosti, dá považovat za zázrak.
Nechci být neskromná.
Nejspíš ale jiná, než dokonalá, už nebudu.
