Každých čtrnáct dní jezdíme pomáhat Méďovo rodičům.
Obstojně dávám, že je to správný.
Že čas věnuju lidem, kteří mě přijali do rodiny.
I po všech šarádách, co jsme s Méďou našimi rozvody napáchali.
Že notně ukrajuju ze svých sil i času.
Že úklid jakékoliv místnosti (vyjma tatínkovy pracovny) vyžaduje tunu trpělivosti. (Tolik serepetiček nenajdete pohromadě ani v dobře fungujícím starožitnictví.)
Info pro chlapy: Pokud utíráte prach a leštíte nábytek, každou takovou serepetičku musíte dát pryč a pak ji zase vrátit. Na TO SAMÉ místo!
Zvykla jsem si
Že za jedno odpoledne udělám tolik práce, kolik nevěnuju svému bytu za týden.
Že když se vracíme domů, táhnu ruce po zemi a druhý den jsem nepoužitelná.
No, trochu dramatizuju. Ale fakt jen trochu.
Čeho se nezbavím, je to uvnitř. Pokaždé, když tam jedeme.
Těžký šutr zapikaný někde v žaludku, který vyčuhuje a hranou odírá duši. Na místech, kde jsem zranitelná. Odkud se valí tsunami vnitřní nechuti, které se pere s popisovaným uvědoměním.
Připadám si jako zvíře chycené do pasti. Krmené přesvědčováním, že takhle je to o.k., že všechno bude dobrý.
Ne, nebude. Nikdy to nebude dobrý. Jsem tak strašně jiná…
Jsem proti nim jako oheň. Jako sopka, která umí vybuchnout v nekontrolovatelný záchvat vzteku i smíchu. Ty moje ventily emocí. Miluju humor. Smích. (Stříknutý sarkasmem a ironií, ale to nehraje roli.)
Dlouho jsem si třeba nezvykla na to, že si tihle germánští členové mé rodiny nikdy nedají pusu. Nikdy se neobejmou. Nepohladí. Ani o narozeninách, na Vánoce. Chladně poděkují za dárek a naznačí úsměv.
Toť maximum.
Mluví spolu věcně. Bez emocí. Bez občasného výbuchu smíchu. Bez nadsázek. Bez jiskření…
Takže úklid dobrý.
Ale…
Ta půlhodinka po práci, kdy sedím sama s mamkou v obýváku, protože Medvěd něco dělá s tátou po domě nebo na zahradě. Ta půlhodina, kdy mluvíme o ničem. Půlhodinová role, která mě dusí. Společnost chladné a prosté duše maminky.
Trhá mě na kusy
Nekonečné minuty.
Ubíjejí, odšťavňují.
Děsivě.
A pokaždé ve mně zesílí intenzita nechuti tam příště zase jet. Kdybychom spolu mlčely čtvrt hodiny, jí by to přišlo normální. Mají to tak nastavený. I prázdno v komunikaci, pokud je prováděné s citem, se počítá. Ticho jako kulisa dobře koordinovaného rodinného vizuálu.
Napětí ve vzduchu jak svině.
A tak melu o ničem, abych to alespoň trochu protrhla. Přes nekomfort, který tím v sobě vyvolávám.
Šílený stavy.
Nepopsatelný.
Není čemu se zasmát. Není proč přemýšlet. Není proč zajiskřit. Není jak vydechnout. V normě je být chladná a věcná. Držet se zpátky. Zapomenout na humor. (Tomu našemu oni stejně nehoví.) Zadeklovat svý já někde mimo sebe. Ani mimikou ho nevyvolat.
Abych někoho svojí energií nepřivedla do rozpaků.
Abych ho nedostala na krovky.
Abych ho propána nezabila.
Jako málém před 23 lety. O prvních společných Vánocích.
Tehdy jsem hned ve dveřích spontánně rodiče objala.
JAU!
Ve vteřině mi došlo, že takové důvěrnosti do seriózních rodin nepatří.
N e p a t ř í !
A mám to zapsaný v deníku.
I za ušima.
Howgh.
