Čtu Šíleně smutné povídky od Terezy Boučkové.
Na konci každé jsem jak vylovená z rozpáleného oleje a fláknutá k ledu.
Něco neskutečného.
Pár minut nefunguju.
Vyvržená, prázdná.
Před explozí.
Údivu, mrazení, nádechu.
Ty bezchybné chirurgické zákroky na duši.
Čisté řezy.
Hluboké, přesné.
Je to o mně.
Tohle taky.
Bože, jak tohle víš…
Stručně.
Úsporně.
Jasně.
Bez okecávání.
Zásahy do živého.
Díky za ně.
