Introuš a jeden dlouhej společnej balkón pro dva byty. Přepažený bílou plastovou napodobeninou plůtku. Spíš pitoreskní symbol, než aby něco skutečně přepažoval. Stejný, jako kdyby s vámi v obýváku seděl neustále někdo cizí. Poslouchal, co si povídáte. Pozoroval, co zrovna děláte. Cucal s vámi kafe.
Guten Tag…
Hallo…
Das ist aber schöne Wetter…
Ja…
Es wird aber heute regnen.
Ja…
Plkáte o ničem, protože působí nezdvořile, když neplkáte vůbec. Sousedka seniorka. Ráda čte a na balkóně bývá za hezkých dní vylepená immer i vere. Je hodná. Usměvavá. Dala mi čokoládu. A taky narcisky.
Ale sedí tam s námi. Pro moji povahu stejné, jako být v autobuse narvaném lidmi. Ta jistota, že přijdu na balkón a ona přijde taky. Nebo tam už bude. Budu muset plkat. Usmívat se. Nebudu moct dýchat. Nebudu moct dělat co zrovna dělat chci. Rozbolí mě hlava. Z nepohodlí, z masky.
A tak jsem včera na tu plastovou srandu upevnila bambusovou rohož. Postavila jsem tam kytky. Mezi sloupy natáhla cik cak provázek pro plamének. Bude se pnout jak zběsilý a pak už se s Guten Tágou neuvidím vůbec.
Vím. To ve mně není ani společenské, ani hodno obdivu, ani po Remarguovsku dobré. Nejsem společenský typ. Nejsem ani dobrý člověk. Nechci se jen ze slušnosti bavit o hovnech. Nechci ve svém věku dělat věci, které jednoduše dělat nechci.
Howgh.
